Aneb: Jak se rodí maminky 3
Uplynulo pár dní od doby, co jsem vracela malého Mirka zpět do Dětského domova. Nastal den „D“ a hodina „H“. Opět kráčím dlouhou chodbou. Nejdu však sama. Dnes se mnou přijely pro Mirečka i holčičky. Jdou přede mnou. Malá Elí se drží vozíčku a cosi povídá Terezce. Na konci chodby stojí houf lidí. Nejde rozeznat, kdo je vychovatel, kdo sestřička. Tak nějak mi splývají. Mám plnou hlavu myšlenek na Mirečka. Jeho minulý návrat do Dětského domova byl bolestivý. Z myšlenek mě vytrhla něčí slova: „Jdete si pro Mirka?“ „Ano“, odpovídám. Byly jsme středem pozornosti. Holky znejistěly, a já taky. Původně si chtěly pro Mirka dojet na pokoj, nyní však stojí jak přikované. Odcházím pár kroků do sesterny, přebírám léky na celý týden. Z chodby zaslechnu vítání dětí, Mirek už je tady. Proletí sesternou. „Ahoj Mirku!“ „Ahoj!“ zazubí se na mě usměvavý okatý klučina.
Cesta domů je jako každá jiná. Celý týden probíhal ve stejném rytmu.
V den návratu jsme měli velkou návštěvu. Přijeli mamky s dětmi, co chodí s Mirkem a Terkou do školy. Bylo to krásné odpoledne. Děti se vyřádily v bazénu. Nejvíc však byl slyšet i vidět Mirek. Byl opravdu šťastný. Byl pánem situace, ukazoval dětem pískoviště, kačenky, psy, plošinu… On měl návštěvu!
Nastal večer. Hosté odjíždí, holky mávají, Mirek je však už v pokojíčku, balí si věci. Poslední kontrola, nahlas si říkáme, co má mít v batohu. Rychle nasednout do auta, vozíček do kufru. Taktak stačil zamávat holkám.
Po cestě nás zastihl velký slejvák. Mirek z toho byl celkem paf, déšť silně bušil do střechy auta, stěrače nestíhaly. Projeli jsme vrátnicí. Velké skleněné dveře už byly zamčené. Musela jsem zavolat sestře ať nám přijde otevřít. Mirka návrat nijak zvlášť nezajímal, stále ho fascinoval silný déšť. Venku už byla tma. Přichází sestra a otevírá nám dveře. Předávám jí batoh, říkám, že nebyly žádné zdravotní problémy. Domlouváme se na další návštěvu. Pro Mirka přijedu za tři týdny, hned jak se vrátí ze soustředění. Mirek na prstíčkách spočítá, že u nás bude čtyři dny, je spokojený :-), řekne mi „Ahoj!“, otočí se k výtahu a rozjede se.
V tom šeru se mi ztrácí. Tentokrát jsem já stála, stála za zavřenými skleněnými dveřmi a dívala se do tmy kde svítilo jen světlo z výtahu. Mirek čekal na sestřičku, ta k němu přistoupila do výtahu, a dveře se zavřely. Stojím, zvednu ruku a zamávám než se zavřou docela. Co kdyby se Mirek otočil … Můj pozdrav se ztrácí v prostoru mezi prosklenými dveřmi a výtahem, nikdo mi neodpovídá, nikdo nepostrádá rozloučení.
Otočím se, déšť je silný. Po širokém schodišti stéká voda a já se snažím rychle doběhnout k autu. Ten okamžik však stačil k tomu abych promokla na kost. Rychle nasedám do auta, bouchnu dveřmi. Sedím, koukám do tmy. Hlavou se mi honí myšlenky. Mirkův klidný návrat bláhově přičítám dešti. Namlouvám si, že kdyby nepršelo, rozloučení by bylo jiné, jako třeba: „Mamko, určitě pro mě zase přijedeš?“ Uvědomuji si, že pro dnešek v tom zase lítám já. Jsem naivní(!), copak nikdy neviděl déšť!? Zkrátka pro Mirka bylo loučení složité minule, pro mě je teď. Za ten týden, co byl u nás, mi byl najednou mnohem bližší.
S odstupem času si skládám mozaiku, mozaiku drobností.
Proč byl Mirek při loučení tak klidný?
Hračky, které dostal, si do batůžku nepřibalil. Drží je v ruce, ptá se: „A musím si je vzít?“ „Nemusíš, vždyť zase přijedeš.“
Během pobytu jsme Mirka v různých souvislostech ujišťovali, že se znovu vrátí. Až příště přijedeš, budou už zralé meruňky a rajčata … Děcka za tebou zase přijedou. Slovo „příště“ bylo pro něj už srozumitelné.
Jedno odpoledne jsem procházela kolem pokojíčku a zaslechla, jak Terka Mirkovi odpovídá: “Jo, taky jsem byla napřed na návštěvě.“ „A jakto, že jsi pořád tady?“ „Hmm, tak, už si mě nechali.“ Dětská logika je tak jednoduchá 🙂
V koupelně na umyvadle jsem našla Mirkův kelímek s kartáčkem na zuby a pastu. Kdo ví, jestli to nezapomněl schválně …
napsala: Markéta