Jak se žije dětem v dětských domovech – to je otázka, o které jsem často přemýšlela od chvíle, kdy jsme si z jednoho DD odvezli naši tehdy pětiletou berušku, dnes už osmiletou slečnu.
Eliška byla a je dítě opravdu neobvyklé a vymykající se. Vinu na tom má nejen citová deprivace, ale také porucha autistického spektra. Eliška má Aspergerův syndrom, který jí byl jednoznačně diagnostikován teprve letos.
Když jsme malou byly prvně navštívit, nekonala se žádná láska na první pohled. Vyděsila mě, přiznám se. Bylo to tehdy mrňavé dezorientované perpetum mobile. Sice jsem konečně ve svých téměř čtyřiceti letech pochopila, jak vypadá Brownův pohyb, ale nebyla jsem si jistá, jestli chci mít doma jeho živou demonstraci. Eliška skoro nemluvila. To málo, co říkala, bylo zvláštní. Nevydržela na jednom místě ani dvacet vteřin. Většinu času se pohybovala v soustředěných kruzích, s pohledem upřeným na nějaký předmět pohupující se v její ruce. Vážila necelých třináct kilo, oblékla šaty pro dvouleté dítě, byla nakrátko ostříhaná, na polovině obličejíku měla okluzor, brýle, no, prostě, takový mimozemšťánek– nejen vzezřením, ale hlavně projevy.
Nakonec jsme se i se staršíma holkama rozhodly, že to s mimozemšťánkem risknem. Ač mě představa dítěte pohybujícího se raketovou rychlostí a nereagujícího na verbální ani mimoverbální povely děsila, při těch Eliščiných dvacetivteřinových pobytech na svém klíně jsem cítila NĚCO. Ne, lásku ne, ale spíš nějakou obrovskou naléhavou nenaplněnou potřebu, kterou mi signalizovalo to malé tělíčko svou zběsilostí a svým neklidem…
To, že Eliška vykráčela z DD a ani se neohlédla… to, že jí nikdo z DD neřekl víc než „no tak ahoj“ na cestu do nového života… to, že se další tři roky panicky bála, že bude muset do DD zpátky…. to, že blinkala ze stresu a přitom měla strach blinkat…to, že se bála plakat a bránila se pláči se slovy „nebudu stekat, nesmím stekat“, to, že se dodnes bojí, že si ji zase někdo odvede….to všechno mě děsí, když se nad tím zamyslím. Děsí mě poznání, jak málo byl možná DD připraven na výchovu nespecifického dítěte a to, jak moc musela být Eliška traumatizovaná tím, jak špatně byly přijímány zvláštnosti vyplývající z jejího handicapu.
Uplynuly tři roky. Eliška už skoro tři roky nebere zklidňující medikaci, s kterou k nám z DD přišla. Přesto je nyní mnohem lépe zvladatelná. Je svoje, je originální, podle mě je úžasná….Má smysl pro humor, až na své občasné úzkosti je to velmi veselé a mazlivé dítě, doposud velmi fixované na členy rodiny. Z dítěte se střední mentální retardací na papíře se nám v praxi vyklubalo dítě s průměrným a v některých oblastech nadprůměrným intelektem. Dítě, které v mnoha směrech předbíhá své vrstevníky a které vykazuje obrovský hudební talent. Z dítěte sotva komunikujícího je dítě komunikující téměř neustále a disponující velkou slovní zásobou. Eliška čte, píše, mluví anglicky, píská na flétničku a zpívá ve sboru, jezdí na kole, na kolečkových bruslích a plave…Eliščiny „ismy“ (projevy autistické poruchy) mi připadají vesměs kouzelné a někdy i docela užitečné (např. systematické až obsedantní vyhazování papírků a jiných odpadků do koše považuji za „ismus“ velmi praktický a nebránila bych se tomu, kdyby obdobnou poruchou trpěly i mé „zdravé“ děti :-).
Nebylo to jednoduché, nebylo to zadarmo. Stálo to spoustu času, energie, trpělivosti, spoustu odmazlování, uklidňování, vysvětlování a pevných objetí, spoustu konverzací, her a písniček o metru, stěračích, lochneskách, výtazích, lanovkách, horských drahách a jiných pro Elišku podstatných věcech. A také spoustu lízátek, která i po třech letech představují tu nejatraktivnější motivaci :-). Ale Eliška je teď úžasné dítě – sice dítě, které se občas projevuje jako dítě odlišné, ale rozhodně ne jako mimozemšťánek. A myslím, že ten hlavní rozdíl není v tom, co neuměla a co teď umí…. Ani v tom, jak vypadala a jak vypadá (a že je z ní teď krásná slečna s obrovskýma očima a s vlasy po pás). Ten hlavní rozdíl je ale v tom, že Eliška je dítě velmi milované a velmi milující….dítě, které moc dobře ví, kam patří.
A teď malé post skriptum: Víte, co mě děsí nejvíc? Kdybychom se tehdy lekly, obávám se, že by teď Eliška žila v nějakém ÚSP a jako problémové dítě s mentální retardací by byla samozřejmě dál medikovaná.
A jaká je asi šance na umístění takového dítěte do rodiny…? A kolikpak podobně„začarovaných“ dětí asi zůstává v ústavech ?
napsala: HankaB