Děti v pěstounské péči a peníze – aneb proč se občas směju
Než jsem se rozhodla začít se „válet“ doma a nechat se živit svými dětmi v PP, prošla jsem několika zaměstnáními.
Pracovala jsem jako lektorka pro jazykovou školu. Pravda, bylo to náročné – přes den jsem cestovala po pražských firmách a nutila angličtinu do hlav přetížených, otrávených a povýšených mladých manažerů. ALE – přišla jsem domů a měla jsem padla. Nevečeřela jsem v půl dvanácté něco, co předtím už tři hodiny stydlo na kuchyňské lince. Nepila jsem odpoledne kafe, které jsem si nestihla vypít od rána (tu chvilku na kafe jsem si tehdy vždycky mezi dvěma vyučovacími hodinami našla). Měla jsem regulérní přestávku na oběd.
Mohla jsem beztrestně telefonovat. Nemusela jsem se bát, že v okamžiku, kdy zvednu telefon, se mi děti zhádají, aby na sebe upozornily nebo na mě začnou ječet, jestli si můžou dojít na záchod (to totiž já, matka sadistka, běžně nepovoluji, na to se mě chudinky musí ptát 
I já sama jsem tehdy mohla jít v klidu na záchod. Ano, nikdo se tam za mnou netlačil a neprojevoval panickou hrůzu z toho, že mu odejdu (Kam bych, PROBOHA, se svými rozměry, mohla asi tak odejít záchodem???) Nikdo mi zrovna v tu chvíli nepotřeboval sdělit něco tak zoufale podstatného, že to nesnese ani vteřiny odkladu…. Nikdo tam zrovna v tu chvíli akutně nepotřeboval také…
Pracovala jsem devět let pro ministerstvo zahraničních věcí. Čtyři roky v kanceláři, pět let na delegaci v Bruselu. Ano, v určitých obdobích to bylo hektické. Ale byla i období, kdy jsem se v kanceláři NUDILA. Marně, marně se teď snažím si znovuprožít ten dávno zapomenutý pocit. Jak si ho mám prožít teď, kdy na mě v kterémkoli okamžiku číhá nekonečná řada restů? Úklid zásuvek, úklid sklepů, lepení rozbitých hraček, vymetání pavučin, úklid garáže, můj koš špinavého prádla, který si vůbec nezadá se Sisyfovým balvanem (Je na to snad nějaký Murphyho zákon, že dno koše se špinavým prádlem nelze spatřit na více než několik vteřin???) A to ani nemluvím o věcech, které bych dělala ráda. Jaké to je, přečíst si knížku, když člověk není vždycky po třech řádkách přerušen nebo když už mu na ni nepadá únavou hlava? Jaké to je, jít s kamarádkou do kina? Jaké to je, promluvit s někým pár souvislých vět, aniž by byl člověk stále přerušován? (Jdu – li si popovídat s kamarádkou a mám u sebe kterékoli ze svých dětí, je to něco na způsob rozhovoru, při němž člověk průběžně vrací permanentně přilétající bumerangy, a to navíc bumerangy poměrně hlučné…. No, a soustřeďte se potom na něco…)
Pracovala jsem i ve školce a ve dvou školách. Ano, ve školce to bylo hlučné (ale decibely létající u nás doma si s tím moc nezadají). Ano, děti byly náročné. ALE – mohla jsem je nejpozději ve čtyři odevzdat rodičům. Ano, ve škole byly děti drzé a problémové. ALE nebyly moje a po třičtvrtěhodině s nimi VŽDYCKY zazvonilo na přestávku. A když jsem o náročnosti své práce vyprávěla lidem ze svého okolí, VĚŘILI mi.
VŠECHNA popsaná zaměstnání byla lépe placená, v některých případech byla výše platu naprosto nesrovnatelná s odměnou pěstouna, kterou pobírám teď.
Starám se o jedno dítě, které už zletilo, ale zatím studuje a není schopno se starat samo o sebe. Starám se o zletilou dívku, která není a pravděpodobně nikdy nebude schopna zcela samostatného života. Starám se o osmiletou holčičku s poruchou autistického spektra, která vyžaduje velkou míru pozornosti a není schopna být bez stálého dohledu (tzn.nedojde sama s košem, do krámu, natož na kroužek). Starám se o jedenáctileté, nedávno přijaté dítě, které má díky traumatické minulosti a pobytu v ústavu poruchy chování – vyžaduje, resp. vynucuje si velkou míru pozornosti, testuje hranice, je schopno agresivních projevů.
S posledními dvěma dětmi dělám domácí školu. A moc mě to baví, i když mi za to nikdo nedá ani korunu. Dělám to proto, že u malé mi to řeší její momentální neschopnost zapojit se do kolektivu. Dělám to pro naposledy přijatou holčičku a pro sebe – pro náš vztah, který by možná bez domácí školy neměl šanci se prohloubit a upevnit. Dělám to také proto, že jsem profesí pedagog a že se tím alespoň trochu realizuju v něčem mimo oblast PP. ALE kromě toho také stále vařím, peru, věším prádlo, nakládám myčku, uklízím, jezdím s malou do hudebky, doprovázím holky k lékařům, dopisuju s nejstarší sešity do školy, tiším afekty, dávám rady do života, čtu pohádky a zpívám na dobrou noc.
Co mohu mít z toho všeho, kromě svého dobrého pocitu a odměn ve formě pokroku mých dětí? Okolí se na mě dívá s podezřením (Ano, JSME hlučná, zvláštní a svými projevy podezřelá rodina.) Už si málokdy koupím knížku – stejně bych ji v klidu nepřečetla dřív než v důchodu. Kalhoty kupuju, až když se ty staré rozpadnou nebo se už do nich nevejdu (nějak mě to nikdy dřív nenapadne). Pravda, pořídila jsem si nedávno několik luxusních topíků ve své velikosti v bazaru a u Vietnamců, abych nedělala dětem na rodičáčích ostudu. Do kina chodím s dětmi, na dovolenou jezdím také s dětmi. Nepiju, nekouřím, nemaluju se. Občas si pravda dopřeju luxus krátkého sestřihu za 60Kč. Zuby si čistím dětskými zubními pastami a používám kartáčky za 4 – 9Kč (soudě podle ceny, mám podezření, že musí být zdraví škodlivé). Zvláštní bonus? Od loňska vím, že si sousedi myslí, že mé faktury za plyn a elektriku, které každý rok s děsem očekávám, mi proplácí na sociálce (a to mě tedy FAKT pobavilo .
Dělám to tedy pro peníze? Ne. Dělám to proto, že to chci dělat. Baví mě to (i když to řadě lidí může připadat nepochopitelné). Je to první věc v mém životě, o jejíž smysluplnosti nemám žádnou pochybnost.
Dělala bych to bez těch peněz? Také ne. Idealismus je krásná věc, ale já bych to, co s holkama dělám a co jim dávám, NEMOHLA dělat, kdybych neměla nějaký příjem. Myslím, že kdybych v tuhle chvíli poslala své nejmladší děti do školy a šla vydělávat, ztraumatizuji celou rodinu. Naše rodina by se při tom pravděpodobně rozpadla. Poslední přijatá holčička by neustála nedostatek pozornosti a rozvracela by rodinu svými afekty. Nejmladší by nejspíš skončila na zklidňující medikaci. Možná by se znovu změnila v to frustrované a nezvladatelné dítě, které jsem si brala do péče.
Nikdo se mě zatím otevřeně nezeptal, jestli to dělám pro peníze. A mě to moc mrzí. Ráda bych mu odpověděla, že mu přece nic nebrání v tom, aby si ten snadný přivýdělek taky vyzkoušel . Fakt, jděte do toho. Dětí je po ústavech hodně a pěstounů málo. A ta legrace, co si přitom zažijete, ta je k nezaplacení.
napsala: HankaB
7 Responses to “Děti v pěstounské péči a peníze – aneb proč se občas směju”
Přidat komentář
Zdravím Vás.Z toho, co jsem si už tady přečetla Vám věřím,že to s těmi dětmi myslíte poctivě.Ale bohužel znám ve svém okolí ( v rodině)případ,kdy jsem si jistá,že to opravdu dělají pouze pro peníze.Ta dotyčná osoba nikdy neměla ráda nikoho než sebe.Ne,že by neměla svoje děti,těch má 5.Snad je měla i ráda,ale dosti zvláštně.I u těch vlastních jsem byla svědkem tělesným trestů pro nic za nic.A byla jsem i svědkem,že se jí její vlastní děti upřímně báli,neřku-li ,že byly vyděšené,když se měla vrátit a ony třeba neměly umyté nádobí.Jak postupně rostly,stávaly se z nich služky své matky.Ani se mi to nechce sáhodlouze popisovat,ale i ostatní věděli,že když si vzala děti do pěstounské péče,že to nebylo z křesťanské lásky.A taky se to tak vyvíjelo.Ze tří dětí, 2 problémové vrátili,nechali si jen 1 normální zdravou holku a pak si přibrali jednu mentální,protože za tu mají hodně peněz(její vlastní slova).Ta zdravá slečna tam slouží jako služtička pro všechno, že by měla stejná práva jako ostatní vlastní slečny, nemůže být ani řeč.Je to moc šikovná dívčina a já se bojím,že ji v 18 letech vykopnou,protože už to nebude na výdělek.Ta mentální, s tou je určitě spousta práce,ale je to pro ně zdroj peněz,takže se jim vyplatí,taky jejich slova.Chci se Vás zeptat,jak to vidíte Vy u Vás?Až dosáhnou ty Vaše děti plnoletosti,co s nima bude?Ráda bych znala Váš názor.Odpovídejte ale veřejně zde,ne na e-mail.Děkuji a fandím všem těm poctivým.
Dobrý den, na to se mi odpovídá snadno – dvě z mých dětí už plnoletosti dosáhly. Žijeme zatím samozřejmě společně. Holky ještě studují a až dostudují, tak se samy rozhodnou, jak budou chtít. Podařilo se mi koupit byt přímo nad naším bytem, takže ta nejstarší, která pravděpodobně nebude schopna žít zcela samostatně, se tam učí hospodařit. Druhé nejstarší tam plánuji zařídit také zatím “studovnu” – později, pokud bude chtít, se tam může osamostatnit. Oba byty jsou v mém vlastnictví a holky jsou čtyři, takže pevně doufám, že budu žít dostatečně dlouho na to, abych stihla zařídit, že vždy dvě a dvě zdědí jeden byt. V praxi to samozřejmě může dopadnout úplně jinak – a hodně to záleží právě na holkách – na tom, čeho dosáhnou, co budou chtít a čeho budou schopny – je těžké něco předjímat a něco pro ně dopředu linkovat. Ale jinak mi samozřejmě není nic vzdálenější než představa, že dítě v 18 vykopnu na ulici, protože jsem na něj přestala dostávat dávky (ač bych jistě, v případě, že by už nestudovalo, trvala na tom, že si bude hledat práci). Myslím si – a vidím, že dítě automaticky “nezletí” tím, že se dožilo svých 18. narozenin – a u dětí handicapovaných deprivací to asi platí dvojnásob. Moje velmi schopná 18letá dcera měla panickou hrůzu právě z toho, že těmi narozeninami se něco dramaticky změní, že se bude muset nějak násilně osamostatnit. Opakovaně jsem jí vysvětlovala, že to je nesmysl. Ani já jsem kdysi svými 18ctými narozeninami nijak zázračně nedospěla a k samostatnému fungování jsem se propracovávala namáhavě a řadu let. Je pravda, že dceři teď dávám výrazně větší kapesné, z kterého si ale sama financuje např. jízdné, pomůcky do školy, apod., tj. věci, které jsem dříve financovala já. Také ji pozvolna vedu k větší zodpovědnosti (objednávání u lékařů, jednání na úřadech, apod.) Vím totiž, jaký to pro mě byl kdysi šok – že si mám najednou něco vyřizovat sama.
Víte, já samozřejmě nemohu zaručit, že každý pěstoun je nezištný člověk, který svoje děti přijímá a miluje – píšu jen o tom, jak to mám já – a se mnou i další pěstouni (některé znám osobně dost dobře, vím, jak fungují jejich rodiny a jak řeší či neřeší peníze a budoucnost svých přijatých dětí). Pevně doufám, že pěstounů, jaké popisujete, není mnoho…. Ale sama si bohužel uvědomuji, že určitě existují. Stejně jako existují dobří učitelé a učitelé, kteří děti poškozují. Stejně jako existují výborní lékaři a lékaři podprůměrní. Stejně jako existují skvělí houslisté a na druhou stranu lidé, kteří nikdy nezahrají čistě ani Halí belí…. Pěstounství přece člověka nijak automaticky nepovyšuje na “nadčlověka” – pěstouni jsou lidé různí a různorodí a stejně různorodé – od ušlechtilých po přízemní – mohou být i jejich motivace. H.B.
Děkuju moc, taková pochvala potěší:-) A psát určitě nepřestanu – je to pro mě relax. Ač moje děti už bohužel pochopily,že i počítač je nekalá konkurence:-)) Proto jsou to všechno noční dílka…. Fakt je, že vlastně mám hotovou knížku o Elišce-tentokrát ji bohužel Triton nemůže vzhledem k finančním těžkostem vydat.Tak uvidím, jestli seženu jiné nakladatelství. A jinak – gratuluji k rozhodnutí:-)Hanka B.
Dobrý den HAnko, včera večer jsem dočetla poslední stránku vaší knihy ,,Dary se přeci nevracejí”…celou jsem ji zhltla za tři dny…brečela jsem, když jsem četla o té hrůze, co vaše holky musely zažít než se k vám dostaly,a měla radost z každého pokroku, který se vám společně povedl. Moc vám děkuji za to, že jste tuto knihu napsala, pomohla mi utřídit si spoustu věcí. Patřím mezi čekatele na schválení pro pěstounskou péči a často jsem se zmítala pochybnostmi, jestli je naše rozhodnutí správné. Přivést k nám dalšího človíčka (máme své 2 děti) a nechat si převrátit život vzhůru nohama. Po přečtení vaší knihy jsem pochopila, že náš život pomalu k tomuto rozhodnutí spěl. A teď už prostě jen dozrála doba ( a snad i my) toto rozhodnutí uskutečnit. Budu vám držet pěsti, aby váš život plynul spokojeně a byl naplněn jen hezkými dny.
Prosím vás Hanko, pište dál!!!!!!!! Vaše příspěvky jsou to, co potřebujeme číst a slyšet..nebo snad chystáte další knihu? Žaneta
Opravdu ze života psané s nadsázkou a humorem.Do tvojí knihy se Hani ráda začtu
Dobrý den Hanko, vaše příspěvky jsou úžasné…trefné a přitom psané s láskou. Přeji vám i vašim holčinkám hodně štěstí a vzájemného pochopení ( i od sousedů), hodně trpělivosti a ještě více pokroků. Žaneta
ps. Dnes si jdu obednat vaši knihu ,,Dary se přeci nevracejí” a už se na ní moc těším.
Díky, moc jste mě potěšila – doufám, že vás knížka nezklame:-) H.