Intuitivní rodičovství = špičková choreografie tanečního páru.

Žádný test, dotazník či rozhovor neodhalí tyto vychovatelské dovednosti rodičů, které z jejich péče o dítě dělají za příznivýc h okolností spíše radostné umění než namáhavé řemeslo.  Nejen dítě ale i rodiče jsou v určitém smyslu pravděpodobně předprogramováni. Toto chování je nám víceméně dáno.

Obrana rodičovské identity

Přijetí „cizího“ dítěte je u nás pociťováno sice jako něco společensky žádoucího a obecně velice prospěšného, ale přece jenom nezvyklého, zvláštního, mimořádného. Následkem toho je i společensky „ostře sledováno“ a je vystaveno zájmu mnohdy až vtíravému. Je to jeden z vážných problémů, s nímž se náhradní rodiče nutně setkávají a s nímž zápasí.

Je navýsost nutné srovnat se s rolí a identitou rodičů náhradních.

Opět jsem si dovolila citovat pana Matějčka.

Intuitivní rodičovství: Přidám malý zážiteček.

Je to už nějaký rok, co jsme manželem podávali žádost o zařazení mezi čekatele o náhradní rodičovskou péči. Samozřejmě nejprve pohovor na úřadě se sociální pracovnicí, nějaké to šetření u nás doma. Paní sociální byla spokojená, neměla námitek a pustila nás dál.  Následovaly obávané psychotesty.  Termín pohovoru se blížil, a s ním rostla naše nervozita.  Neznám nikoho kdo by se tam těšil.

Přišel den D. Hlavně, přijít včas! Ráno jsme prožívali klasické bolení břicha, samozřejmě z nervozity . Vcházíme do velké historické budovy, chytnu manžela za ruku, je mi tak nějak ouzko. Pořád si říkám: je to nutné aby MĚ někdo pitval, stresoval, testoval, vrtal se v mé minulosti. Co mám odpovědět na takové pitomé otázky jako třeba: Ukradli jste někdy něco? Co to je ukrást? Třeba ve škole jsem sebrala křídy abychom  pak mohli statečně počmárat sousedovi plot.  Když zaškrtnu ano, jak se to promítne do mého profilu… Prošli jsme halou a kličkujeme chodbičkami. Přicházíme ke dveřím, krok se zpomalil, poslední hluboký nádech, jako když jde člověk nadlouho pod hladinu.

Na pozvánce bylo napsáno, ať si vyšetříme nějakou tu hodinku, testy jsou časově náročné.

Vcházíme do místnosti. Pozdravíme se s paní psycholožkou a všichni usedáme do pohodlných křesel.  Na stole je rozložený náš spis, naproti sedí paní a upřeně na nás kouká. Nedokážu přesně citovat, co řekla, byla to rychlovka. Prý se jí nejevíme jako vhodní pro NRP.  Aha! vykulím oči a zapadnu do křesla. Vždyť se nás na nic nezeptala, má k dispozici jen „technické“ informace. Po chvilce ticha se zeptám: A proč? Naše biologické dítě je moc malé, (v době kdy jsme žádali, bylo dceři 2,5 roku). Můj argument že prověření trvá asi tak rok a pak se ještě nějaký čas čeká na volné dítě do PP, neobstál.  Vaše známost je krátká. Co to je krátká? Nejste tři roky od sňatku. Pravda, svatba byla až po narození dcerky. Chvíli jsem se snažila argumentovat, ale bylo to jako házet na zeď hrách. Náhle se paní zvedla, popošla ke stolu a podala nám čisté papíry. Napište, že od žádosti o NRP odstupujete, já vás stejně nepustím. Podejte si žádost tak za dva, tři roky, to bude lepší. Takhle to bude nejjednodušší. Vybuchla jsem: Ale já nechci stáhnout žádost! Ale já vás stejně nepustím. Buď odsoupíte sami, nebo to necháte na mně a já vyhotovím zprávu, která bude negativní a ovlivní vás při možné pozdější žádosti.  Ptám se, jestli máme jinou možnost. Paní odpovídá, že ne.  Manžel na mě kouká … Skloníme oči k papíru a podepíšeme si ortel.

vánoce 2009

Okamžik třesku:

Vše nejdříve začne vlastní myšlenkou vzít si dítko z dětského domova. V hlavě se dlouho honí myšlenky, někdy je to intenzivní, někdy je od „nápadu“ klid. Pak následuje okamžik, kdy svoji úvahu oznámíte partnerovi. Jak bude asi reagovat? V našem případě jsem byla první já, kdo promluvil, ale tak to asi bývá, ženské jsou od přírody víc mateřské. Manželova odpověď mě překvapila. „Taky mě to napadlo“ odpověděl. Nicméně mé nadšení bylo jaksi silnější.  Od tohoto okamžiku nemáte klid. Uznávám, někdy jsem byla až protivná. V tento čas je nejlepší přítel internet, diskuze. Nejlepší je poznat „živé“ pěstouny. Nyní jsou po naší republice rozsety Kluby pro pěstounské rodiny. Domluvit se, zajít tam a ptát se na cokoli chcete. Moc rádi budeme odpovídat, od toho jsme tady, my „hotoví“ pěstouni .

Od momentu kdy navštívíte paní sociální, emoce a nervozita se šroubuje do výšek. Psychotesty jsou jedním vrcholem,  „jedem si pro dítě“ vrcholem druhým.

Když jsme odcházeli od psycholožky, byla ve mně jakási úleva, za ten předchozí čas jsem toho měla fakt dost. Ani zlost ani pláč, nic. Ticho…

Po týdnu se nám vše v hlavě srovnalo, navštívili jsme naši paní sociální, podebatovali, sdělili CO jsme podepsali. „Bohužel, není možnost odvolání, podejte si  za rok žádost novou“. Neuběhl ani rok a my měli žádost podanou znovu. Některé doklady se daly použít z minula, jiné byly potřeba vyřídit znovu.  A znovu se blížil čas psychotestů. Šly jsme v klidu, na pohovor nás pozval už někdo jiný. Opět jsme slyšeli výhrady proti nám. Už jsme necouvli a stáli si za svým. Testy jsme zvládli na výbo rnou .

Nyní vychováváme těžce zdravotně postižené děvčátko, přijaté ve věku 7,5 let. Malá nechodí, má i velmi špatnou motoriku, takže vše s dopomocí. K tomu naše dcerka a dva synové (starší asi o deset a patnáct let). Kupodivu zvládáme , dokonce tak, že si můžeme dovolit brát na víkendy devítiletého kluka, taky vozíčkáře. A pořád to jde, náš vztah se nehroutí, zatím . Malé děti si mezi sebou rozumí, nějaké boje jsou v nedohlednu. Velcí kluci studují, žijí si v klidu ve svém podkrovním království. Když je potřeba pomůžou, pohlídají, odvezou …

srpen 2010

Tolik k intuitivnímu rodičovství. Pokud něco chcete, stůjte si pevně za svým! Nedejte se odradit. Možná to v našem případě mělo být tak složité, možná si nás chtěl osud otestovat kolik vydržíme. Protože cesta kterou jsme si zvolili je opravdu náročná. Děláme co jsme chtěli a děláme to rádi.

napsala: Markéta