Důležitá vlastnost pěstouna…..

By | Srpen 2, 2010

Jdu takhle odpoledne po ulici. Jsem obézní, ale jinak vcelku nenápadná žena středního věku a kdybych šla po té ulici sama, asi by mi nikdo nevěnoval druhý pohled. Jenže já jsem pěstounka a mám tudíž doprovod, který musí řadu lidí fascinovat. Mám okolo sebe čtyři holky – jednu malou zrzavou, jednu tmavovlasou, jednu vyšší romečku a jednu malou, trochu potřeštěnou s vlasy po pás a s půlenými brejličkami. Jedna bez ustání skáče a mluví o lochneskách nebo o lízátkách, druhá se chová vcelku rozumně, třetí je hrozně hlasitá a občas jí ujede neslušný výraz, čtvrtá je nafučená a odsekává. Já vedu tu svoji  různorodou tlupu městem, nakupuji v obchodech, řeším průběžně vznikající spory a urážení, reguluji boj o pozornost a bavím se otazníky, které se zračí v pohledech kolemjdoucích a jejich nechápavými či lehce zděšenými výrazy.

Pěstounstvím jsem o sobě ztratila řadu iluzí, které jsem si do té doby hýčkala. Ztratila jsem (bohužel? bohudík?) i iluzi, že jsem citlivý introvert. Pod tlakem neobvyklých projevů svých neobvyklých dětí jsem v sobě ke svému úžasu objevila mírně cynického extroverta. Jenže ono co mi také zbývá, že?

http://sirmi.ic.cz/kytka/86.gifhttp://sirmi.ic.cz/kytka/86.gifhttp://sirmi.ic.cz/kytka/86.gif

Musela jsem přece přežít to, že Kačka vztekle práskla taškami s nákupem o chodník a řvala, že už nebude dělat služku… Musela jsem přežít i to, že Eliška v Bille začala osahávat nohy nic netušících zákazníků a zjišťovala, zda mají silonky nebo holé nohy…..Není to tak dávno, co Iza použila na rušné ulici několik velmi obscénních výrazů na mou adresu poté, co zjistila, že nové boty na podpatku jí opravdu nekoupím…Báře kdysi nedělalo problém se na ulici vztekat, hádat, či plakat. A ač se to odehrálo poměrně dávno, nikdy nezapomenu, jak Eliška volala na celý autobus: „Záchode, záchůdku, kde jsi?“ „Záchod se nám asi ztratil“ (V té době byla ona vrtačkou, já myčkou, Bára topením a Kačka záchodem…) No, ale vysvětlujte spolucestujícím, že vaše dítě má Aspergerův syndrom a jeho vnímání reality se poněkud odlišuje od běžných norem…..

A to je přesně ta podstata. Odlišování se. Dokud jsem byla nepěstounkou, zapadala jsem. Nelišila jsem se od většiny ani barvou pleti, ani oděvem, ani projevy…. Prostě jsem se nelišila. Nebyla jsem nápadná a už vůbec jsem nebyla středem pozornosti. A nikde jsem si nepřečetla, že se to dramaticky změní v okamžiku, kdy přijmu děti do péče. Na žádných přípravách mi nikdo neřekl: „A mimo jiné se připravte na to, že se budete lišit. Budete nápadná a lidi na vás budou divně koukat. Budete často středem pozornosti a lidi budou přemýšlet, kde jste k těm dětem přišla a proč jste je pořádně nevychovala.“

Přišla jsem na to sama. Musela jsem se prodírat pohrdavými a nechápavými pohledy, musela jsem vyslechnout nevraživé poznámky…Z některých lidí předsudky přímo čišely –  nebylo ani potřeba, aby promluvili… A já jsem se s tím naučila žít. Naučila jsem se nadhledu. Dokonce jsem se naučila některými reakcemi bavit.

Občas mě napadá, že si pořídím výrazné tričko s výrazným nápisem. „Nejsem promiskuitní asociál – jsem pěstounka“. Ale přestala bych se tím lišit? A chci se vůbec přestat lišit?

Chtěla bych vzkázat všem budoucím pěstounům – připravte se na to, že budete nápadní, že budete „jiní“. Připravte se na to, že vás děti přivedou do neběžných situací, které většinovou veřejností nebudou vnímány s pochopením. Pokud přijmete romské dítě nebo dítě s postižením, přímo si o odlišování koledujete. Raději s tím počítejte – a užijte si to. A tuhle radu nemyslím vůbec cynicky. Já si to užívám – doopravdy.

Přišla jsem na to, že jsem se vlastně odlišovala od počátku – minimálně tím, že jsem se rozhodla přijmout do péče děti, o které se jejich rodiče nemohli starat.  S přibývajícím počtem dětí je to odlišování se samozřejmě markantnější. A já to nemohu změnit – a vlastně ani nechci. Vždyť je to spojené s podstatou toho, co dělám, kým jsem. Jsme prostě pěstounka – člověk, který se liší. Člověk, který dělá to, co lidé běžně nedělají.

Jsem „jiná“ a jsem za to ráda.

 

napsala: HankaB

Úryvek z mé knihy Dary se přece nevracejí.

Napsat komentář